Duben 2016

Nad propastí | TT

29. dubna 2016 v 22:17 | Kate |  Téma týdne
Vidíš tu dívku, jak stojí nad propastí a chystá se skočit? Je tam tak osamělá, kolem ní jen prochází davy lidí, avšak nikdo se ani neobtěžuje věnovat jí jediný pohled. Když v ten moment se náhle objeví parta jejich "kamarádů", mířící k ní. Dívka si díky nim přestane připadat tak sama a začne uvažovat, že by si ten skok přeci jen rozmyslela. Vzplane v ní naděje, bohužel falešná. Když přistoupí k ní, jeden z nich prohlásí "Na co čekáš? Skoč už...!". Dívce přejede mráz po zádech, z očí jí vytrisknou slzy, sevře se jí hrdlo a stáhne žaludek. To v tomto světě opravdu nemá nikoho o koho by se mohla opřít? Vážně ji nikdo nemá rád a všichni se jen přetvařují? Je tu zase. Ten pocit prázdnoty a beznaděje.
Neví, co má dělat. Skočit, neskočit? Klade si otázku, když umírá na lásku. Ztracena ve světě lží a přetvářky, bloudí tu sama, bez jediné lidské bytosti. Nikomu nevěří, skoro ani sama sobě. Kam všichni odešli? Proč se k ní otočili zády, i přesto, že slíbili, že to nikdy neudělají, že s ní budou vždy... v dobrém i zlém, VŽDY.
Jak může tak krátké slovo, které tvoří pouze čtyři písmena, obsahovat tolik lži a vzbudit v člověku tolik naivity, že začne věřit i v nemožné? Každé navždy se změní na nikdy, stejně jako každé nikdy na navždy.
Kdo ví, zda není život umíráním a smrt životem... řekne si a skočí. Ukončí své nekonečné trápení navždy- Tohle navždy je však pravdivé.
PS: Mockrát Vám děkuji za překročení celkového počtu návštěvnosti 1000+ lidí. Jste vážně skvělí. Tak mě napadlo, pokud by si se mnou někdo chtěl popovídat, popřípadě se dozvědět něco více nebo by se pouze nudil... můžete mi napsat na kik: kateb216, což je mobilní aplikace, pokud je tu někdo, kdo ji nezná. Budu se snažit odpovídat, co nejvíce.
Krásný víkend všem!

Nic není ztraceno, až na naději

10. dubna 2016 v 18:10 | Kate |  Diary
Je toho tolik, co bych Vám chtěla říct, ale nemám nejmenší ponětí, kde začít, proto se omlouvám, jestli budou mé myšlenky přeházené. V první řadě bych Vám chtěla poděkovat za krásné komentáře, návštěvnost, za překročení 800 lidí a hlavně podporu, kterou mi dáváte. Opravdu si toho vážím a díky Vám ještě trochu věřím ve splnění snů. A také jsem konečně udělala nový layout, jak jste si už určitě všimli. Nevím proč, ale ty bílé plochy se mi prostě líbí více a aspoň se to tolik "nebije" s fotkami. S layoutem jsem spokojená, je takový jednoduchý a v tom je přeci krása, ne?
A jelikož je tento článek zase deníčkový, tak si říkám, že bych občas mohla napsat i jiný článek, tak se vrhnu rovnou na události a myšlenky, které mi momentálně proudí hlavou.
Asi začnu tím, že jsem minulou neděli vyrazila se dvěmi kamarádkami na výšlap na rozhlednu Výhon. Bylo krásné počasí a celkově jsem ráda, že jsem konečně někam vyrazila, ale na druhou stranu mě boleli nohy, jelikož jsme šli úplně jinou snad tou nejhorší možnou cestou, než jsme měli. Ovšem hlavní je, že jsme se dostali na místo i zpět.
Už delší dobu jsem se rozhodovala, jestli zajít za školní psycholožkou nebo ne, bála jsem se, ale věděla jsem, že by mi to možná i trochu pomohlo. Tak jsem se v neděli večer rozhodla, že se s ní skočím v pondělí domluvit na nějakou schůzku, což se taky stalo. Šla jsem tam s kamarádkou, jelikož ona za ní také chtěla jít, ale nechtěla jít sama. Domluvili jsme si schůzku na středu. I přesto, že jsem u jedné psycholožky byla už na základce, měla jsem strašné nervy, vůbec jsem nevěděla, co vše jí mám říct, kde začít, apod. Nejdřív jsem za ní chtěla jít sama, ale nakonec jsme šli společně s kamarádkou, protože jsem věděla, že bych jí od tam nejspíš zbaběle utekla.