Nevěř nikomu, nejmíň sám sobě.

8. března 2016 v 20:20 | Kate |  Diary
Není snad nic horšího, než pocit, že vás někdo sleduje, když jdete po ulici, městě, apod. Kamkoliv se hnete vy, "on" jde stále za vámi. I když jdete po prázdné ulici, pořád se ohlížíte a i přesto, že nikde nikdo není, nemůžete se toho pocitu zbavit. Je to možná i příčina toho, proč chodím vždy tak rychle. :D Mám strach, pocit, že na mě někde "číhá" nebezpečí se stále víc a víc zvětšuje.


Už delší dobu cítím, že něco není v pořádku. Nechtěla jsem si to připustit, ale je to tak. Dříve jsem se bavila víceméně s každým, nedělalo mi to problém, ale teď? Už se skoro nedokážu bavit s nikým... jak s kamarády ve škole, tak doma s rodiči. Strašně jsem se do sebe uzavřela, dělá mi problém někomu věřit. Dá se říct, že mám i fobii z lidí. Nejhorší je, že mi přijde, že už jsem ztratila i city...
Lidé, kteří mě denně vídají, mě znají jako věčně vysmátou, bezproblémovou, šťastnou holku, která se vždy všem snaží pomoci. Nikdo však nevidí, co se děje uvnitř. Ani já sama to vlastně nevím. Je tam temno a prázdno, nic nevnímám.
I ve škole se často stává, že jen sedím, hledím, kdo ví kam stěna, zem, dálka? ... když na mě někdo promluví nevnímám. Je to jako by kolem mě byla nějaká protizvuková bublina a žádný hlas se ke mě nedostane. Všude kolem mě je jen krásné ticho. Přitom u nás ve třídě není ticho nikdy :D Někdy jsem tak mimo, že i kdyby do mě mlátili, stejně by to nepomohlo. Ani nevím, kde končí moje myšlenky, v takovýchto chvílích. Asi nikde, prostě jen sedím.
Jako tělo bez duše.
Sedím u stolu s počítačem, píšu článek, poslouchám písničky a zase je tu. Opět a zas. Ten stálý pocit, že někdo stojí u okna a sleduje mě. A v tom mi spadne rámeček ze stěny. Kači, hlavně klid. Žaluzie mám sice zatažené, ale co když tam přeci jen někdo je a vidí sem? O co mu jde? Chce mi ublížit? To jsou teď asi jediné myšlenky, které se mi dokáží dostat do hlavy.
Tento článek jsem chtěla napsat už dřív, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Nevím, jak to vezmete. Každopádně tento blog je jediné místo, kde mě "nikdo nezná" i přesto, že si myslím, že mě už znáte celkem dost a nikdo mě nemůže soudit. Ano, každý si na mě po tomto může udělat nějaký obrázek, ale já doufám, že to aspoň trochu pochopíte. Protože aspoň tady se nemusím bát vyjádřit své pocity. Sice ani v tomto článku není vše, co cítím a co mě "trápí", ale aspoň něco z toho...
Zvažuji návštěvu psycholožky, ovšem mám strach, že bych jí nic říct nedokázala a utekla. :/
Budu ráda za každou radu.:/

"Paranoia je psychické onemocnění většinou charakterizované chorobnou podezřívavostí ze sledování, pronásledování a ohrožení vlastní osoby. Přesná diagnóza se ale stanovuje velmi obtížně, jelikož průběh onemocnění je velmi individuální.
Podle Mezinárodní klasifikace chorob se paranoia řadí pod nemoci způsobené určitou formou schizofrenie." Zdroj

PS: Všechno nejlepší k MDŽ.:)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šíťa Šíťa | E-mail | Web | 8. března 2016 v 21:58 | Reagovat

Páni.
Na Tvůj článek jsem narazila náhodou a popravdě jsem se od něj nedokázala odtrhnout. Snažím se pochopit, jak se cítíš. O té bublině, jak jsi psala, ach... něco podobného prožívám, také se nedokáži s nikým více bavit, všude ticho a klid a já nevnímám... ale... napadá mě... neprožíváš něco? Nějaký stres? Nějakou změnu, které se bojíš?
Myslím si, že by ses měla hlavně soustředit sama na sebe. Dělej to, co máš ráda. Buď s těmi, na kterých Ti záleží. Přečti si pěknou knížku, poslechni hudbu.. na chvilku vypni.

Směj se na svět! Š.

2 Ďábelská Victoria Ďábelská Victoria | Web | 9. března 2016 v 2:02 | Reagovat

No jenže ono tě něco opravdu sledovat může nemusí to být jen pocit

3 Gabriella Gabriella | 9. března 2016 v 10:56 | Reagovat

Páni *-* blogerka co trpí tím samím co já...osobně si myslím,že mám paranoiu ,ale má psycholožka tomu nevěří.Je hrozné jít po ulici a vědět že někde něco nebo někdo je .Pozoruje mě to a já se toho nemužu zbavit.Jasně opatrnost je fajn,ale tohle je přehnané..bojím se i projít sama tmavou místností .Často vídán stín co mě pozoruje a já přestože se uklidňuju tak mam hrozný strach .Bojím se že je to pravda a ublíží mi..

4 Katera Woon Katera Woon | Web | 9. března 2016 v 16:03 | Reagovat

Osobně s tím mám občas taky někdy problém. Koukám do tmy a mám pocit že mě sledují oči (hehe, asi to bude strachem ze tmy:D) nebo když jdu po ulici tak se otáčím , že mi je divně a že se něco děje.

Tu protizvukovou bublinu mám taky, jsem jen já - a moje bublina do které pouštím jen dva lidi - moji nejlepší kámošku a kámoše...

5 Michaela. Michaela. | Web | 9. března 2016 v 18:12 | Reagovat

Tenhle pocit i náladu jsem také měla. Vím jak se cítíš a vím, že to rozhodně není příjemné, ale poradit Ti bohužel asi nedokážu :( Můžu Ti akorát držet palce, ať to překonáš...

6 Ďábelská Victoria Ďábelská Victoria | Web | 10. března 2016 v 0:15 | Reagovat

Já vím :)
Miluji psychedelic obrázky

7 Andey Andey | Web | 10. března 2016 v 18:50 | Reagovat

Osobně s tím nemám zkušenost. Zkus si  někým promluvit. Uvidíš, že ti to pomůže. Pomůže ti pochopit. Sama si uděláš jen jeden obrázek, ale potřebuješ se na to podívat z různých úhlů.

8 werangummi werangummi | Web | 10. března 2016 v 21:13 | Reagovat

Tvůj článek mě neuvěřitelně zaujal. Svým způsobem jsem se v něm našla, v určitých částech. Hodně se izoluju od ostatních. Všichni mě znají jako vysmátou usměvavou holku, aniž by věděli, jak se vevnitř, ve skutečnosti cítím. Pravda je taková, že cítím hrozné prázdno. Žádnou radost, žádný smutek, jen děsivé prázdno. Měla jsem teď špatné období rozdrásaného srdíček a úplně to ze mě vysálo všechno energii. Všechny city. Tu psycholožku, bych zvážila. Já, kdybych mohla, aby o tom nikdo nevěděl, bych šla za psycholožkou hned. Určitě ti to pomůže, si o tom takhle promluvit s někým, kdo tomu rozumí. Držím ti palce :) Máš moc pěkný blog mimochodem :)

9 cincina cincina | Web | 11. března 2016 v 13:15 | Reagovat

Cítím se stejně:) Nejlepší je, když si ostatní myslí, že tebe přece nic netrápí, nemáš starosti, když se pořád usmíváš:) Ale uvnitř jsi prázdná. Jo, chápu tě.

10 Beatricia Beatricia | Web | 11. března 2016 v 20:11 | Reagovat

Já tě velice chápu a rozumím ti, i když sama touto obsesí netrpím. Určitě bych vyhledala psycholožku, ona je odborně školená a pomůže ti najít příčinu tvého problému. Je důležité o problémech mluvit s osobou, které důvěřuješ, a psycholog taková osoba je. Držím ti palce, abys zase našla radost ze života. ☼☼☼

11 E. E. | Web | 11. března 2016 v 21:38 | Reagovat

Je mi z tvého článku smutně.
Většinou právě ti lidé, kteří se trápí by to do nich ostatní vůbec neřekli, protože navenek působí spokojeně.
Určitě by byl dobrý nápad zajít k psycholožce a svěřit se jí, aby jsi se netrápila. Ona ti určitě pomůže.
Hlavní je aby jsi něco zkusila a netopila se v tom víc a víc...

12 Sandra Sandra | Web | 11. března 2016 v 21:55 | Reagovat

aspoň vidieť,že v tomto nie som sama. tiež mám občas pocit akoby ma niekto sledoval a mne sa potom ešte aj v hlave zronia veškeré nezmyselné veci, čo sa mi môže stať a strachom sa ponáhľam domov..
ale žeby som to mala až takto ako ty? fú, to zas nie..
Je mi strašne ľúto, že sa takto cítiš a číta sa to fatk ťažko.. možno sa to časom zlepší.. musíš len dúfať a ver sama sebe. oddýchni si od všetkého a všetkých a nemysli na nič,skús vypnúť.:) možno to prejde:)
každopádne držím palce nech je lepšie♥

13 Sabush Sabush | Web | 12. března 2016 v 8:28 | Reagovat

Fuuha, ešte som na tvojom blogu nebola,ale tento článok ma dosť zarazil..uvedomila, že aj mne sa občas stáva niečo podobné.. Ale pokial je to stále ako ty vravíš, určite to bude nejaká porucha, takze ja si myslim ze ti psychologička len pomôže :),a mas pekny blog :)

14 dreamingkassy dreamingkassy | E-mail | Web | 12. března 2016 v 11:49 | Reagovat

Moja kamarátka týmto trpela. Pomaly som ju presvedčila , že mne môže veriť vo všetkom ... Keď sme spolu niekam išli. Celú cestu som sa pozerala za nás a vravela jej , že nikto tam není ale ona sa nepozerala musela mi dôverovať. Potom som to vravela len výnimočne keď som videla , že si už nie je  istá a má nutkanie sa pozrieť a nakoniec som to nevravela vôbec stále som ju zamestnávala až si zvykla a teraz nemá stach... Aj keď to mala asi v menšiej forme ako ty možno by ti to pomohlo skús si nájsť človeka , ktorému plno dôveruješ držím prsty nech sa z toho dostaneš akýmkľvek spôsobom :)

15 Kate. Kate. | Web | 12. března 2016 v 18:30 | Reagovat

Všem moc děkuji za podporu a rady, opravdu si toho nehorázně vážím. Za tou psycholožkou zkusím zajít co nejdříve a pak dám určitě vědět, jak to dopadlo. Ještě jednou děkuji.♥

16 O. O. | Web | 13. března 2016 v 10:59 | Reagovat

Ja mám presne túto nekomunikatívnosť tento víkend. S priateľom a jeho rodičmi sa bavím normálne no s ľuďmi vonku som si tento víkend nedokázala povedať skoro nič. Možno tak 3 súčasné vety..vôbec to nechápem.

17 Kate. Kate. | Web | 13. března 2016 v 13:07 | Reagovat

[16]: Co bych dala za to, kdyby to byl jen víkend. Jenže já se nedokážu bavit už ani s rodiči.:/ Doufám, že se to u tebe brzy zlepší.:)

18 bychristine bychristine | Web | 13. března 2016 v 14:39 | Reagovat

Určitě bych si za tou psycholožkou zašla, minimálně tě vyslechne a to že se z toho vypovídáš ti určitě pomůže. Myslím si, že je dobře se z toho vypsat. Mně osobně to s mými "problémky" pomáhá, tak by to mohlo pomoci i s něčím vážnějším...
Držím palce...

19 Kate. Kate. | Web | 13. března 2016 v 16:55 | Reagovat

[18]: Děkuju moc, zajdu za ní co nejdříve.

20 Letter Carrier Letter Carrier | Web | 23. března 2016 v 14:24 | Reagovat

Ten pocit mám už strašně dlouho.A pak zase přejde. Psycholožka by pomoci mohla.
Doufám že se toho pocitu brzo zbavíš

21 Kate. Kate. | Web | 23. března 2016 v 19:58 | Reagovat

[20]: Děkuju, snad se toho zbavíš i ty.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama